Něco o haflingovi
Hafling
Původ plemene
Plemeno hafling pochází z jižního Tyrolska, z oblasti kolem městečka Bolzana.
Zde vzniklo křížením malých horských plemen zřejmě s orientálními koňmi.
Teorií o vzniku haflinga křížením různých plemen je velká spousta a často se od
sebe zásadně liší, ale v zásadě lze říci, že na místní horské koně měly vliv
především geny arabských koní (import arabské krve nebyl na konci
devatenáctého století, kdy se plemeno hafling formovalo, žádný velký
problém – Rakousko bojovalo s Turky přes pět set let), huculů a noriků.
Oblast vzniku plemene – jižní Tyrolsko – je důvodem dlouholetých sporů
mezi Rakouskem a Itálií o statut země původu. Oba státy haflinga považují za
svoje národní plemeno; jižní Tyrolsko totiž do roku 1918 patřilo pod správu
Rakousko-Uherska, ale po I.světové válce připadlo území Itálii, jejíž součástí
je dodnes. Do sporů vneslo alespoň trochu světlo nalezení důležitých
dokumentů (mezi nimi i připouštěcí lístek č.1), které dokazují, že pravda je na
straně Italů.
Jméno haflingové získali podle vesnice Haflinger (v italštině Avelengo – odtud
nejasnosti o vzniku „Aveliňského koně“, který byl dříve považován za
samostatné plemeno), za přesné místo „skutečného vzniku“ prvního haflinga
bychom však mohli považovat spíše městečko Schludern, kde se u farmáře
Josefa Folie narodil v roce 1874 hřebeček 249 Folie, od nějž jsou odvozeny
všechny krevní linie A, B, M, N, S, St a W. Dodnes je možné stáj, kde se Folie
narodil, navštívit.
Otcem tohoto hřebečka byl arabský hřebec El Bedavi XXII, který je přes
rozpory ohledně vzniku haflinga všemi dostupnými prameny považován za
jediný zdroj čistokrevného chovu. Tento plemeník byl jako pětiletý v roce 1873
připuštěn na místní klisnu Folie. Jejich potomek 249 Folie byl popsán jako
velmi ušlechtilý ryzák s hvězdou a úhořím pruhem. Jeho kohoutková výška
měřená hůlkou (KVH) byla 150 cm, obvod holeně 20,5 cm a obvod hrudi
182 cm. Měl údajně velmi dobrou mechaniku pohybu v klusu a mírný charakter.
Zanechal po sobě během svého dvacetiletého působení v chovu
velký počet chovných klisen a tři chovné hřebce (14 Folie, 37 Laas
a liz. 252/233 Hafling), ti byli všichni ryzáci s odznaky a jejich tělesné míry se
pohybovaly v rozmezí 139 a 146 cm u KVH a 169 a 176 cm u obvodu hrudi.
Obvod holeně měli všichni 20 cm. Všichni tito hřebci byli dále využiti v chovu.
Laas zanechal pouze samičí potomstvo, téměř dvacet let v chovu působil
Hafling, od něhož je odvozena linie W (Filli), ale hlavní vliv měl bezpochyby 14
Folie, od kterého se dnes odvozuje zbylých šest linií (viz schéma)
Historie chovu
Chov byl během prvních dvaceti let poměrně zanedbán, ale v roce 1897 se mu
začal věnovat vojenský velitel v záloze, major Ludwig Huyn, který prosadil kontrolu
připouštění a zavedl kontrolu připouštěcích lístků. V roce 1899 byl zaveden
na podporu čistokrevného chovu zaveden dotační program, který však
byl zrušen v roce 1918, kdy se italská část Tyrolska od Rakouska odtrhla.
Důsledkem nového státního uspořádání vznikla velmi složitá situace pro chovatele.
Většina plemeníků zůstala ve státním hřebčinci ve Stadlu v
Rakousku, v Itálii zbylo pouze pět hřebců. Naopak v Rakousku zase byl silný
nedostatek klisen a hřebci se tedy připouštěli na huculky, jejichž krev se pro
vnesení nežádoucích znaků zase musela zpětně vyčleňovat. V Itálii zase
nedostatek hřebců údajně chovatelé řešili křížením s noriky.
Do zahraničí se haflingové začali pomalu rozšiřovat již ve dvacátých letech
minulého století, kdy se začala rychle rozšiřovat chovatelská základna
(bohužel ale v té době nebyl kladen dostatečný důraz na selekci). Během
války byli haflingové v obrovské míře využíváni pro vojenské účely, což
ovlivnilo také šlechtění. Opravdový boom exportu haflingů nastal až po
mezinárodních výstavách koní v Zams (1951) a ve Veroně (dnešní Fieracavalli)
v roce 1950, kde byli haflingové prezentováni jako univerzální plemeno (v
roce 1951 byla všestrannost haflinga zakotvena také do mezinárodního
šlechtitelského cíle). K další popularizaci přispělo v roce 1969 také to, že
královna Elizabeth II. Dostala od rakouského prezidenta darem pár
haflingských klisen. V současnosti je již chov rozšířen zhruba do sedmdesáti
zemí po celém světě (mezi nimi jsou i značně exotické státy jako Bhútán,
Thajsko nebo Kolumbie). Nejvyspělejšími chovatelskými státy jsou nadále
Rakousko (zřejmě nejznámější a největší středisko chovu haflingů je
hřebčinec v Ebbsu) a Itálie.
Chov v ČR
Do českých zemí byli první haflingové údajně importováni již před druhou
světovou válkou, kdy se několik plemenných koní (mezi nimi hřebci Saturn a
Wackerle, oba po otci Filli 401) objevilo na statku farmáře Drehera v Broumové.
Ten si však svůj chov velmi hlídal a proto se krev mimo statek nijak
nerozšířila. Přesto zde bylo odchováno asi 30 hříbat. Chov však zanikl v roce
1945, kdy si koně odvezla Rudá armáda. Na území bývalého Československa
se však haflingové podle některých zdrojů objevili již dříve, a to ve dvacátých
letech u jistého pana Škody v Medzilaborcích. Chov zde však velmi záhy
zanikl, protože statkář připouštěl klisny arabským polokrevníkem (Shagya).
Haflingové také ovlivnili slavný chov huculů v Topolčiankách. Po válce sem
bylo zařazeno sedm kříženek haflinga, které pocházely z chovu hraběte
Pálfyho v Březnici u Příbrami. Mezi nimi byla také 583 Dagmar (nar. 1944 po
Campi), tato rodina však z chovu vymizela. Hřebec Campi zůstal v chovu v
Topolčiankách do roku 1937, kdy byl místo něj dovezen jiný hřebec s příměsí
krve hucula, 85 Herrman, jehož vliv na chov však po nástupu válečných let
možné dál sledovat. Naopak dodnes je v chovu zastoupena rodina kříženky
862 Dagmar (nar. 1944, původ neznámý), dovezené z výzkumné stanice pro
chov horského koně ve Zlobinách.
Charakteristika plemene
Původní využití haflinga jako pracovního koně v horách – v lesnictví a
zemědělství – mělo samozřejmě velký vliv na jeho dnešní vlastnosti. Ačkoliv
některé znaky exteriéru, především hrubší kostra, postupně dalším
šlechtěním mizejí, mírná povaha, obratnost, všestrannost, nenáročnost,
ochota k práci a odolnost se naopak i dnešní šlechtitelé snaží upevňovat a
vyzdvihují je jako zásadní klady tohoto plemene. V chovném cíli je nadále
kladen důraz především na harmonickou stavbu těla, konstituční tvrdost a
pevné zdraví. Exteriér, který je u halfinga velmi atraktivní (díky němu je také
tolik oblíben) se pomalu posunuje v závislosti na dnešním využití jako koně
„pro volný čas“ směrem k více sportovnímu typu, tedy jemnější kostře, větší
kohoutkové výšce a důraz je kladen také na správné zaúhlení končetin.
Chovný a šlechtitelský cíl se může v každé zemi malinko lišit, některé státy
kladou větší důraz na ušlechtilost a sportovní využití (Rakousko), jinde je
zase více ceněna všestrannost (Itálie). Přesné znění chovného a
šlechtitelského cíle můžete nalézt v sekci Dokumenty (případně přidat odkaz).
Chov haflingů se již od počátku člení na sedm linií. Rozhodně nelze říci, že by v
současnosti bylo všech sedm linií rovnocenných. V Rakousku by v minulosti
nejvíce zastoupena linie A, která byla ve své době nejslavnější, k této linii
náležejí nejslavnější hřebci, například liz. 101/T Amadeus (nar.1989), který se
stal světovým šampiónem a zřejmě vůbec nejslavnějším hřebcem. V
současnosti se šlechtitelé v Rakousku snaží prosazovat linii M. V Itálii se linie
A prosazuje i nyní jednoznačně nejvíce. Dalšími cennými linie jsou W a N.
Chovatelé v Itálii však na liniovou plemenitbu nekladou přílišný důraz –
důležité jsou vlastnosti konkrétního zvířete.
Linie A
Linie A má své počátky u hřebce 999 Anselmo, který působil v chovu v oblasti
Jižního Tyrolska v době, kdy byl výrazný nedostatek kvalitního plemenného
materiálu. V roce 1947 byl tento v té době již jednadvacetiletý hřebec,
zakoupen Tyrolskou asociací chovatelů haflingů a byl použit v čistokrevném
chovu a připouštěn na klisny z hodnotných mateřských kmenů. Anselmo
během svého sedmiletého působení v hřebčinci v Zams připustil celkem 206
klisen a celkem zanechal 76 potomků, z nichž dále vzešlo osm plemenných
hřebců. Z těch byli čtyři použiti v plemenitbě. V současnosti asi
nejvýznamnější linie vychází právě z těchto hřebců, i když největší nárůst
počtu koní linie A byl započat až během působení hřebce Anker v hřebčíně
Ebbs. Potomkem jednoho z jeho synů, hřebce Artist, a klisny Jeruse je pro
chov velmi důležitý hřebec Afghan, který byl otcem 29 synů a zapříčinil
obrovský rozkvět chovu. Tento prudký nárůst a rozvoj v oblasti chovu byl
uveden do chodu i díky prvnímu světovému šampiónovi, hřebci Afghan II. Linie
A se svými 17-ti generacemi je dnes nejsilnější hřebčí linií v chovu haflingů.
Současný světový a evropský šampión liz. 201/T Abendstern pochází rovněž z této linie.
Linie B
Zakladatelem linie B je hřebec Bolzano, který v období, kdy byla jižní část
Tyrolska oddělena od Rakouska, byl jedním z mála hřebců v této oblasti. Na
první světové výstavě v roce 1965 bylo oproti ostatním liniím výrazně méně
zástupců linie B, neboť v oblasti Jižního Tyrolska nebyl kvalitní chov. Asociace
chovatelů na této výstavě koupila hřebce z linie B a pokusila se znovu
postavit chov na nohy. Všichni hřebci B linie, kterých bylo jen pár, se narodili
během působení hřebce Bozen v oblasti Kitzbühlu. Linie však stále
nezaznamenala velké úspěchy a ani se nezvyšoval počet koní, kteří by k ní
příslušeli. Proto se asociace rozhodla poskytnout speciální dotace na
připouštění touto linií hřebců. Výsledkem této finanční podpory byl nejen větší
počet připuštění v této linii, ale především příliv kvalitních klisen, jež byly
připouštěny především hřebci Barcas a Barique. Nyní je linie B
reprezentována především hřebci Belarex z Jižního Tyrolska a Baumeister,
který působí rovněž v Tyrolsku. Především do těchto dvou hřebců jsou v
nynější době vkládány naděje na kvantitativní posílení linie B.
Linie M
Linie M je postavena na hřebci Massimo, který tuto linii započal spolu se
svými šesti syny. Kvantitativní i kvalitativní nárůst této linie byl zaznamenán
až během působení hřebce 1367 Liz. Stürmer. Přestože po sobě zanechal
dvacet sedm licentovaných hřebců, je patrné, že jeho dcery byly mnohem
úspěšnější než synové. Linie M je celosvětově rozšířena, jejími zástupci jsou
hřebci 423 Midas, 850 Mordskerl, 407 Mobil, 1045 Mohammad a 1262 Midas,
který se postaral o vzestup této linie v hřebčinci Ebbs. V Německu působí
plemeník Mitra a v USA Midas-Touch.
Linie N
Zakladatelem linie N je hřebec Nibbio, který přenesl své vysoké kvality na
potomky Naz, Nastor a Nerz a později byli jeho následníky Nehned, Norden,
Nordwind, Natan a 1514 Nabucco. Především posledně jmenovaný plemeník
prokázal obrovské kvality a velmi přispěl k rozšíření této linie i celého plemene
do zahraničí. Nyní je linie N jednou z nejsilněji zastoupených linií ve světě,
patří k ní rakouský hřebec Nordtirol, v Austrálii působící Necho a Neumeister v USA.
Na této linii je zřetelně vidět, jak důležitá je cílená propagace, linie N je i
přes fakt, že většina hřebců přísluší teprve ke 14. generaci, velmi oblíbenou a
silně se rozvíjející.
Linie S
Tato linie byla započata hřebcem Stelzio. Poté, co v roce 1965 asociace
zjistila, že v plemenitbě působí pouze šest hřebců linie S, byl v Severním
Tyrolsku, za účelem posílit tuto linii, koupen hřebec Saturn. Ačkoliv později
mohli být v chovu velmi kvalitní plemeníci této linie, úspěch byl vždy velmi
sporný. Jeden z nejmodernějších hřebců, Seespitz potomek hřebců Salut,
Serfaus a Saturn, si již po třetím připouštění zlomil nohu a musel být utracen.
Z těchto několika málo připuštění se zrodil i hřebec Saphir, který společně s
klisnou Frühlingstraum, patřící k jednomu z nejúspěšnějších mateřských
kmenů v Rakouském Tyrolsku, dal vzniknout hřebci liz. 254/T Samarkand,
která po všech stránkách zapadá do moderního typu haflinga.
Linie St
Tato linie pochází ze zakladatele 1074 Student, jehož potomci jsou v dnešní
době rozšířeni po celém světě. Na tomto rozšíření měl vliv i plemeník Stromer,
který byl v roce 1956 přesunut do oblasti Jižního Tyrolska, kde v této době
nepůsobil v plemenitbě žádný hřebec linie ST. Posílením této linie nastalo
především díky začlenění hřebce Stecher a později jeho syna Stürmer, který
pojistil rozšíření linie St. Obrovské rozšíření zažila tato linie v USA, kde působil
plemeník Easter Sunday (ve skutečnosti pojmenovaný 128 Student), později
však tato linie byla oslabena především po kvalitativní stránce nyní je snaha
navracet se opět k modernímu šlechtitelskému cíli. V Tyrolsku působí řada
kvalitních plemeníků této linie, z nichž mnoho hřebců je velmi nízkého věku.
Mezi nejznámější patří 201/T Standschütz, liz. 266/T Straden či liz. 264/T
Steinfeder. Vyhlídky této linie do budoucnosti jsou díky množství a věku
plemeníků velmi dobré.
Linie W
Zakladatelem linie W byl hřebec 401 liz. Willi, který již od samého počátku
zajistil prosperitu a značné rozšíření této linie. Další vývoj linie poznamenali
plemeníci 122 Wardein, který byl podobně jako hřebec Anselmo přiveden do
hřebčince Zams ve věku jednadvaceti let, dále hřebci Wilten a Wirbel. Početní
nárůst linie byl zaznamenán v období plemenitby hřebců Wotan, Wildmoos a
1406 Winterstein. Na této linii je velmi dobře patrný vývoj generací, pro
příslušníky linie W je typická lehkost a půvab. Především díky hřebci
Winterstein působí po celém světě nespočet plemeníků této linie, což
potvrzuje důležitost linie W v chovu haflingů.